Životopis
plná verze
dětství
Narodil jsem se v roce 1973 v Plzni. Mé kořeny jsou však v podkrušnohoří. Osek, Háj u Duchcova, starý Most. Před mým narozením se rodiče přestěhovali do Kaznějova, kde žiji dodnes. Již v mateřské školce jsem si uvědomoval rozdíly v chování dětí a vychovatelek. Přišel jsem tak mimoděk k pěkné řádce znalostí, které učí orientální diagnostika. Vysledoval jsem například, že tělesná konstituce, pohyby těla a mimika obličeje nějak souvisí se vzorci chování. Již od 2. třídy jsem se věnoval různými způsoby energiím a esoterice. Proč jsem na tom světě, vím již od svých 9 let, i když tehdy ještě dětskými slovy: „Jsme tady proto, abychom byli pořád lepší a lepší, abychom potom mohli splynout s Bohem“. Z téhle myšlenky se stalo postupem času přesvědčení a mám to tak dodnes. Jen bych použil maličko jiná slova: „Když už dojdeme zkušenostmi k vědomosti, že Bůh je vše co jest a tedy i my, staňme se jím. Jenom to dovolme.
duchovní začátky
Mám sestru Helenu. Táta nás od mých 11 let vedl k hathajóze. Téměř jediná kniha o józe za socialismu „Jóga od staré Indie k dnešku“ ve žluté obálce vydaná v roce 1971 mu byla předlohou pro sestavu, kterou jsme společně s ním cvičili. Víkendový režim ranních cvičení probíhal celých 7 let. Vůbec mne to nebavilo, ale za to mnoho dalo. Pravidelná zklidnění mysli a proudění jemněhmotných energií, které provázejí svým jedinečným způsobem každý jogický cvik, mne připravovala pro další duchovní vývoj. Tátovou největší láskou byla kniha Bhagavatgíta. Občas nám z ní něco přečetl – a někdy také z bible. Bývalo to velmi zřídka a podle mne v tom nebyl úmysl přivést nás k náboženství či něčemu podobnému. Dodnes se nehlásím k ničemu, co se nějak jmenuje. Možná proto, že už jako malý jsem se zařekl, že: „Pokud každé náboženství tvrdí, že je jediné, které má pravdu, pak ji nemůže mít žádné a pravda je jinde“. Celé dětství jsem se snažil být co nejčastěji v přírodě. Kdykoli to šlo, ujížděl jsem na kole přes lesy do kaznějovských kaolinových lomů, abych mohl být sám. Tam jsem pak v tichu vnímal věci, které nejsou třeba ani okem vidět a zakoušel tak nevědomky relaxace a meditace. Uvědomoval jsem si: „Mé tělo tady sedí, jeho oči vidí krajinu, tam v dálce je civilizace a ve mně je někdo, kdo si to uvědomuje a přitom se ale dívám na krajinu, takže to, co se dívá, není ten, kdo si uvědomuje“. Zkrátka začal jsem zkoumat co je mysl, cítění, vnitřní JÁ-bytost a podobně. Jen jsem to tak nenazýval. Tímto se probouzely mé smysly, o kterých západní medicína nemluví. Začal jsem cítit, že zde na tomto světě existuje mnohem více než to, co vidíme očima. Začal jsem vnímat šířeji a zjistil při tom, že každá rostlina a zvíře má svoji energii a vědomí a že se s nimi dá komunikovat beze slov. Dá se například myšlenkou „říci“ rostlince, aby povadla. Anebo se zase vzpřímila. Polomrtvému zvířátku lze vrátit život a ještěrka poleze, kam budu chtít, když si to ve správném rozpoložení budu správně přát. Zkoušel jsem se zavřenýma očima a bez doteku stromu zjistit, zda se jedná o listnáč nebo jehličnan. Dá se i na dálku zjistit situace na tom či onom místě. Pamatuji si událost s pololeklou rybou, která již bělala. Když jsem jí vzal do ruky s přáním, aby ještě žila a dal si ji na hruď, začala po chvíli zase dýchat. Lze si hladit hmyz – i motýly – aniž by uletěli. Je ovšem nutné určité rozpoložení mysli. Bylo mi jasné, že tohle jen tak někdo neumí a že není dobré bezdůvodně čarovat a chlubit se před někým těmito malými zázraky. Důležité bylo tohle zjištění: Protože jsem tyhle schopnosti objevil v sobě – nikdo mne je neučil – máme je tedy všichni, jen o nich nevíme a neumíme je používat. Někde uvnitř nás spí. Snad jsme je všichni dávno a dávno měli. Změnou života díky vědeckotechnické revoluci a ztrátou úzkého spojení s přírodou o ně postupně přicházíme. Myslím, že mnoho schopností lze znovu cvičením probudit. Nejde o to umět čarovat, ale o to, že se člověk zjemní pro vnímání událostí, které se ho týkají. Zlepšení schopnosti rozpoznávání člověku pomůže lépe vnímat co cítí a že se lze cítit. To už je jen krůček k vlastnímu středu – podstatě člověka. To je kýžený cíl každé bytosti.
duchovní vlivy v průběhu studií
Prokousal jsem se šikanou v osmiletce a začal studium na Střední průmyslové škole strojnické v Plzni. Byl jsem naprosto nepřipravený na fungující kolektiv. Spolužáci byli úplně jiní než ti na základce. Začalo mne bavit chodit do školy. Během studia jsem se dostal k nahrávkám přednášek našich předních mystiků Eduarda a Míly Tomášových. Mluvilo se zde o věcech, na které jsem si přicházel spontánně od dětství. To mne oslovilo! Začal jsem jezdit na přednášky do pražské Lucerny a postupně se seznamoval s lidmi téhož zaměření. Patřil jsem spíše k posluchačům Eduardovým. Vyhovovala mi joga mysli – Džnanajoga. Až později jsem si četl i literaturu od Míly. Týká se cesty srdce – bhaktijogy. Od Tomášových jsem přečetl mnoho knih, počínaje Kamennou sekerou a konče Milarepou a také několik jiných na jejich doporučení. Léta jsem hltal tuhle filosofii, meditoval při přehrávání Eduardových přednášek a spolu s kamarádem jezdil za Tomášovými. Prohloubil jsem tak něco, co se podobalo mé dětské filosofii a přitom se to nijak nejmenovalo a ani to nebylo náboženství. Mohu říci, že kdyby Tomášovi nezemřeli, chodil bych na jejich přednášky stále. Dodnes těžím z toho období. A vzpomínám…
sebevzdělávání v průběhu vojenské služby
Na vojně jsem den co den ležel v knihách „Orientální diagnostika“ od Michao Usuiho a taky Křížovky života, makrobiotika, knihy od Jiřího Janči a také Nemoc jako cesta, Nemoc jako řeč duše atd. Zkrátka, pustil jsem se do studia léčitelství, psychologie a filozofie. Na několika dobrovolnících jsem pak zkoušel znalosti z různých druhů diagnostik jako je orientální, iris a jiné a na základě toho pak doporučoval změnu stravy. Pokoušel jsem se odhadnout podle tělesné konstituce, co jedla matka dobrovolníka v době těhotenství za potravu a co všechno může být v jeho těle v nepořádku. Přesně podle literatury, ze které jsem vycházel.
můj guru
Záhy po vojně se stalo něco, co ovlivnilo běh mého života a ještě více odhalilo jeho smysl. Chodil jsem jednou v noci ulicemi Mostu, díval se na světla v oknech a vnímal pohodu za nimi. V jednom okně s oranžovými závěsy se objevil starší menší pán. Kývnul na mne, já šel ke vchodu a on řekl, že o mně ví léta a čeká, až přijdu. Začaly 2 roky učení a připomínání. Seznámil mne s různými filosofiemi, magiemi, jógami a prací s energií a se vším možným dalším, a když se jednou stalo to, že mi tím vším, co jsem již uměl, proběhla taková tenká stříbrná nit a já věděl, že cokoli budu v životě potřebovat, budu umět, skončil úkol mého gurua a já se s ním už nikdy neviděl. Několikrát jsme se ještě setkali, ale to bylo na dálku – v noci kvůli otázkám a odpovědím. Až po letech jsem se od jedné čarodějky Hermíny dozvěděl její příběh. Kdysi dávno před mnoha životy prý poprosila svého mistra, aby mi předal umění druidů. Nemohla to učinit sama, protože ji čekala poprava. Když mi tohle vyprávěla, ještě o mém guruovi nevěděla. Je krásné, když se takhle člověku pospojuje řetěz, který by jinak nedal dohromady. Bylo příjemné Hermíně sdělit, že je vše předáno. Dodnes nevím, zda můj guru věděl, jak přišel k tomuto úkolu. Ale vím, že již nežije. Anebo už zase jo?
rodina
Několik let jsem navštěvoval v Plzni Školu jógy Václava Hoška – snad největšího mistra hathajogy v Čechách. Asi ve svých 25 letech jsem díky své lenosti na jógu přestal chodit. Nebylo to dobré rozhodnutí. Dodnes cítím, že by bylo dobré pravidelně cvičit… Ale už se tomu nevěnuji – třeba někdy zase začnu :-). Na jedné z hathajogínských dovolených jsem se seznámil se svou ženou. Miluji ji dodnes, i když jsme rozvedeni. Z naší lásky se narodily 2 děti. Honzíček v roce 1999 a Kačenka v roce 2001. Honzík je citlivý hošík plný lásky ke mně. Mám ho moc rád. Kačka je blonďatá drnda s velikýma modrýma očima. Je to malá čarodějka a má moje srdíčko. Manželství ale provázely problémy. Po uvážení, kterého jsem byl tenkrát schopen, jsem se s mojí ženou rozvedl. Smutná věc – pravda, ale cítil jsem to tak a rozhodl se podle svých možností v dané době. Když se mě dnes někdo zeptá, zda bych takovou situaci řešil stejným způsobem i v současné době, odpovídám: „Určitě ne. Snažil bych se co bych mohl, nést kříž, který mi byl dán. Dělal bych pro to o to víc, o co dál jsem se posunul za těch 10 let.“ A nejen z tohoto důvodu. Když vidím a cítím, jak moje děti trpí, že nemají úplnou rodinu, že mne nemají každý den vedle sebe v čase, kdy opravdového tátu nejvíce potřebují, je mi to nesmírně líto. Až se mi tlačí do očí slzy.
V roce 2011 přišla na mé každostředeční konstelace ve Štěstíčku Šárka – mladá paní, se kterou jsem znal z konstelací již pár let. Vešla do Štěstíčka a sotva jsem ji spatřil ve dveřích, běžel jsem ji obejmout až jsem se sám divil, s jakou vervou to dělám. Byl jsem opravdu moc rád, že ji po dlouhé době zase vidím. Objali jsme se tak, jak to všichni z konstelací děláme. Když jsem nabídl k obsazení dvě poslední volná místa na mém víkendovém semináři konstelací na faře v Úboči, přihlásila se také. Na semináři jsem po ní koukal, jako po holce, kterou bych chtěl – úplně normálně – jako chlap, kterého ženská přitahuje. Chtěl jsem jí tuhle skutečnost sdělit již tam – prostě pokusitse ji sbalit, jak se říká, ale nebyla k tomu vhodná příležitost. Víkend skončil a ona nic netušila. Další středu přišla na konstelace a sotva jsem ji spatřil ve dveřích, aniž bych to nějak plánoval, odvedl jsem si ji stranou a sdělil, že bych s ní rád chodil. Den na to jsme šli do indické restaurace a potom na procházku po Roudné. Bylo mi najednou jasné, že Šárka je diamant, který nikdo nevidí. Bylo mi jasné, že si ji chci vzít a mít s ní klidně i dítě. Bylo mi jasné, že už nikdy nechci ze žádné potíže vycouvat jiným vztahem. Že ji beru se vším, co to s sebou může přinášet. Ona to měla prý také tak. Po sedmi měsících jsme se opravdu vzali. Jestli budeme mít dítě, nevím. Šárka zatím nechce další – má také dvě. Matouše z roku 1995 a Markétku z roku 1999. Tak uvidíme. Když se to změní, budu rád, a když ne, nevadí. Není to mojí podmínkou, nelpím na tom, ale rád bych… :-). V roce 2014 se nám narodila Rozárka Rebeka Dolejšová. Další lev :-))). Den ode dne je krásnější. Je to naše další láska.
Takhle Rozárka Rebeka vypadala několik minut po narození.
A takhle vypadala dva dny po té…
A nyní…
léčitelská praxe
Od roku 1993 pomáhám lidem, kteří mne o to požádají. Využívám při tom svoji intuici a hlubší vhled do podstaty věcí. Mohu pomoci například energií proudící z rukou či mentálně iniciovanými vibracemi. Při rozhovoru zjišťuji, jaké vzorce chování klienta jsou neharmonické, v nesouladu s proudem Tao, či řekou života – jak chcete. Odhaluji skutečnosti, které stojí v cestě jeho životnímu záměru nebo co by měl změnit, aby nemoc – jako ukazatel nesprávného přístupu – již nemusela oznamovat chybu. Informace k tomu získávám z oblasti nevědomí klienta. Umím velmi dobře vysvětlovat návaznosti těchto skutečností na jeho potíže. Svůj pohled na příčiny potíží si ověřuji více diagnostickými metodami a léčbu provádím více souběžnými způsoby. K ověřování navnímaných skutečností a k léčení používám metody jako např. kineziologie, tarotová analýza, Bachova květová terapie, využití regresivních vhledů bez prožitkové účasti klienta a jiné. Reiki, které používám k léčení, vnímám jako jemné vibrace, které léčí tím, že naladí postižené místo. To potom začne správně fungovat a dostane se tak k životní energii, která mu dá sílu uzdravit se. Vycházím z toho, že každá nemoc či jakákoli potíž s sebou přináší i návod k opravě chyby v systému, na kterou upozorňuje. To je důvodem, proč bych nechtěl být léčitelem, který pouze pomáhá. Než hned léčit a odstraňovat projevy nemoci, raději nejdříve pomohu informacemi. Ty by měl člověk slyšet kvůli jejich odblokování. Potom teprve přiložím ruce, použiji léčivý obřad, či působením Reiki vylepším stav těla. To aby projev nemoci, která již přišla o svoji příčinu, rychleji zmizel. Jsou ale případy, kdy je třeba nejdříve přiložit ruce a pomoci. Například, když je zapotřebí, aby klient alternativnímu způsobu léčení nemoci více uvěřil anebo aby se v akutním případě stav nemocného rychle zlepšil. To abychom získali čas na práci s odblokováním. Kdybych musel pojmenovat, čím vlastně jsem ve svém oboru, byl by to spíše učitel. Ne proto, že bych se cítil být guruem. Ale proto, že klienty učím, jak mají sami se sebou zacházet, či jak mají postupovat v léčbě nemoci či v osobním rozvoji. Nedávno mne zaujalo označení TRENÉR na cestě ke zdraví a osobního rozvoje. Tohle by bylo asi nejpřesnější. Nakonec se ale přikláním spíše k označení průvodce na cestě k sebepoznání.
zaměstnání
Ve Škodovce jsem prošel několika pracovišti. Byly to postupně konstrukce hydrauliky, turbín a reaktorů. Z hlediska odborného růstu to byla práce, která sice poskytovala obrovskou možnost odborného rozvoje, ale protože jsem – kromě jediné výjimky – neviděl výsledky své práce, opustil jsem „konstruktéra“. Přečtením inzerátu jedné reklamní firmy začala dlouhá pracovní etapa v soukromé firmě, která se zabývá výrobou razítek, vizitek a gravírováním. Začínal jsem na malinkém černobílém počítači Apple Macintosh, jehož obrazovka svojí velikostí připomínala spíše osciloskop, ale práce gravéra a grafika mne bavila, protože měla viditelně ucelený charakter. Navrhnout požadovanou grafiku či logo, uříznout materiál na pile, vložit do stroje a vymyslet jakými frézičkami a jakým postupem cedulku nebo výrobek vyrýt či vyrobit, poté případně vybarvit, ocenit a odevzdat zákazníkovi, to je mi prací od roku 1996. Roku 2005 jsem zde sice rozvázal pracovní poměr, ale jako OSVČ – externista pak pro tuhle firmu pracoval dál a ještě pro jiné reklamní firmy. Bavilo mne to bez přestávky. Využíval jsem zde své technické i kutilské schopnosti a co víc? Byla to zdravá kombinace sedavého a stojacího zaměstnání.
provozování léčitelství při zaměstnání
Celé ty roky jsem se při svém zaměstnání věnoval lidem, kteří měli zdravotní či psychické problémy. Jezdili za mnou nebo já za nimi a za jahody z mrazáku jsem je provázel řešením jejich potíží. Je to škola života, která dává člověku zkušenosti, znalosti i dovednosti, připomíná mu vlastní chyby a podněcuje k osobnímu rozvoji. Myslím, že pokud budu vnímat klienta jako učitele, léčitelství mi bude osobním rozvojem.Nebylo by dobré jen pomáhat a stát při tom na místě. Během té doby jsem se mnoho naučil a na některé dovednosti a znalosti si vzpomněl z minulých životů. Doufám, že to tak bude i nadále.
léčitelská praxe naplno
Během své práce v reklamě jsem od roku 2008 pociťoval stále častěji touhu věnovat se léčitelství naplno. Věděl jsem, že když budu dělat jen to, budu mnohem více „napojený“ a co platný klientům, kteří žádají pomoc. Tou dobou jsem měl v zaměstnání hodně práce a také peněz úměrně tomu. Bylo to ale duševně velmi namáhavé a vysilující. Občas jsem byl tak unavený, že jsem lezl autům do silnice, nevida červeně svítícího panáčka na semaforu přechodu. Když jsem pak přicházel unavený domů nebo rovnou ke klientovi, cítil jsem, že to není ono. Abych mohl být naplno terapeutem, léčitelem, muselo by mne to také uživit. Přispívám přece na dvě děti a mám nějaké životní náklady. S penězi, které jsem tehdy vydělával, jsem si ale takovou finanční pohodu neuměl v oboru léčitelství představit. Proto jsem to pořád odkládal. Přišla hospodářská krize a my v reklamě v lednu 2010 pocítili její dopad. Mé příjmy klesly na osminu a mně bylo jasné, že přišel čas. Přišla odezva shůry na přání, které jsem před dvěma lety vyslal do vesmíru. Okamžitě jsem vystoupil ze spolupráce se všemi firmami kromě té původní, ke které jsem měl po 13 letech opravdu srdečný vztah. V polovině ledna 2010 jsem se tedy začal naplno věnovat léčitelství. Takhle jsem to cítil už od průmyslovky. Tohle jsem chtěl vždycky dělat naplno! Splnil se mi sen, jehož začátky byly velmi těžké. Nezačínal jsem však od nuly. Mnoho lidí o mně v té době vědělo. Strachy z nejisté finanční situace se ale potvrdily a náhlé snížení mých příjmů mne donutilo minimalizovat životní náklady. Přestože si občas ještě zaúpím a postěžuji, myslím, že vydržím mnohé, abych mohl žít svůj sen. Je to cesta rozvoje, a pokud je to můj životní záměr, bude se dařit.
odkud čerpám vědomosti a léčitelský um
Ve starých dobách byly na naší planetě 3 hlavní vyspělé kolébky různých kultur. Dálný východ, Peru v Americe a Egypt. Snad každý, kdo věří na minulé životy, se cítí být odchovancem z jedné z nich. Já mám nejblíže starému Egyptu. Přestože jsem mnoho posledních životů měl něco společného s keltskými kulturami, Egypt se mi při léčitelské praxi zatím připomíná mnohem více. Navíc – s filosofií, ve které staří Egypťané žili, se mohu úplně ztotožnit. Vědomosti o tom, co je komu třeba, podle mne mám pravděpodobně z bývalých „chrámů vědění“ podél řeky Nilu. Byla to učiliště, kde se lidé seznamovali se základními i pokročilými znalosti o člověku, přírodě a vesmíru. Osvojovali si zde dovednosti, které měli postupně podle svého vývoje k dispozici. Stávali se tak úplnějšími. Tento proces trval mnoho inkarnací a vyžadoval rozhodnutí se k osobnímu rozvoji namísto světského způsobu života. Myslím si, že pokud má člověk schopnosti podobného druhu, není to „dar od Boha“ (myšleno zadarmo), ale výsledek dlouhého procesu práce na sobě a prožívaných zkušeností během mnoha inkarnací. Během své léčitelské praxe jsem se rozpomněl na některé způsoby odstraňování bloků či příčin potíží. Také jsem se upamatoval na metody, které jsem zatím ani nepoužil. Kdyby bylo dost peněz a času, dala by se z novu uskutečnit spousta úspěšných projektů souvisejících se způsoby uzdravování těla i mysli… Se starým Egyptem jsem se cítil být spojený už když jsem se dozvěděl, že tahle země existuje. Když jsem si u babičky prohlížel knihu Za sedmi divy světa, bylo mi teplo u srdce při pohledu na obrázky týkající se této země a měl jsem pocit, že těm hieroglyfům snad i rozumím. Dodnes se občas objeví další člověk, který sám mluví o tom, že mne odtamtud zná. Sice si na žádného z nich – krom jediného – nepamatuji, ale je to příjemné potvrzení něčeho, co cítím už od dětství. O starém Egyptě je vkusně a asi i věrně zpracovaný dlouhý a poučný dokumentární cyklus „Okem boha Hóra“. Je dabovaný působivým hlasem Pavla Rimského a je opravdu nasycen informacemi až k únavě.
koníčky a zájmy
Jako malý jsem samozřejmě jezdil na zeleném pionýru, kterého vystřídala zelená skládačka. V současné době jezdím na fialovočerném trekovém kole. Od druhé do sedmé třídy jsem chodil na hudební výchovu. Táta mne nutil hrát na housle. Bylo to peklo. Jak jsem je nenáviděl! V roce 2008 se ve mně ale probudila chuť hrát znovu. Housle jsem si koupil a osvěžil hru. Jsem vděčný otci i učiteli, že se mnou měli ty nervy. Chtěl bych se ještě naučit na flétnu, ale nevím, zda na to bude čas. V 11 letech jsem na Lipně osedlal windsurfing a úžasně si to užíval celých čtrnáct dní bez přestávky. Kdyby ta dovolená neskončila, brázdím Lipno dodnes, tak mne to chytlo. Od té doby jsem si to ještě několikrát vyzkoušel – i na moři, ale tam to byl propadák. Samá vlna a bez tréninku – trvalo to půl hodiny. Byl jsem víc ve vodě než na prkně. Vysílen jsem surf odevzdal. Kdybych ale bydlel blíže vodní ploše, koupil bych si prkno a jezdil v létě každý den. Od dětství jsem měl vztah k technice. Rozebral jsem, na co jsem přišel – ať už doma nebo na skládce, hlavně když to byla elektronika. Postavil jsem si mnoho obvodů a dodnes úspěšně opravím cokoli od mobilu po automatku anebo vymyslím nějaké užitečné zařízení. Jsem kutil asi jako většina Čechů. Mám vztah k práci se dřevem i kovem a rád si stoupnu i k autu, abych přišel na závadu. Nemám ale vztah k zedničině a k velkým těžkým opravám auta. Když jsem byl v osmé třídě ZŠ, moje sestra přinesla do mého života kytaru. Začala totiž studovat na Bechyňské keramické škole a tam to byla jakási tradice. Studoval tam totiž svého času Karel Kryl. Sestra mne naučila akordy a vydrnkávání a pak jsem se začal učit písničky. Patřilo k tomu samozřejmě i psaní textů a akordů do zpěvníčku a také tremping a s ním spojená filozofie. Od té doby jsem nevynechal snad jedinou Portu v Plzni. Byly to krásné časy! Ryvolové, Brontosauři, Žalman, Poutníci, kdo tím prošel, ví… Jako děti jsme měli doma akvárium. Takže sem patří i akvaristika. Dnes mám doma pěkně zařízené dvousetlitrové akvárium. Dívám se na něj raději než na televizi. Po vojně jsem se díky švagrovi vrhnul na pěstování bonsají. Pořádně jsem se do téhle oblasti ponořil a studoval ji. Dodnes mne to drží. Rád každému ostříhám či vytvaruji zahradní dřevinu anebo poradím s úpravou skalky. Když jedu ven, neodpustím si přinést občas nějaký maličký zakrslý stromek k pěstování a tvarování. Super věc je i vodáctví. Sice už ani nevím, které řeky jsme jeli, ale zážitky jsou bohaté a těším se na další. Do seznamu mých koníčků před nedávnem přibyla i jízda na koni. Musím říci, že se z toho stala velká láska, i když moc možností k jízdám nemám. Rychle jsem se ale učil a přál bych si vyrazit koňmo na nějaký tremp ve skupině. Snad se to splní. Mám to nějak v krvi. Vůbec, vše okolo koní je příjemné… Rád vařím. Ale jen občasně! Mám několik specialit, které jsou úspěšné, a když je v rodině oslava, vždy něčím takovým přispěji. Má jídla jsou sytá, pikantní, ale neodolatelná. Myslím, že k tomu patří i to, že mým koníčkem je jídlo jako takové. Mám rád i dobré polévky. Někdy si prostě dovolím žít, abych jedl. 🙂 Pohybuje se okolo mne kocour Čiko. Je to spíše venkovní kocour, ale má lávku vedoucí na mé okno, kde pořád vysedává. Je úžasnej. Určitě mi ho nikdo nepřejede, protože se drží pořád u baráku. Je to mazel. Když jsem byl na varhanním koncertě v kostele v Plasích, odněkud se ke mně přišoural coby maličkatá mouratá koule. Předl tak hlasitě, že přehlušil i ty varhany. Prostě jsem si ho vzal domů. Velice rád jezdím autem. Úžasně se mi při jízdě relaxuje a medituje. Je v něm totální soukromí a bez ostychu si v něm zazpívám i alikvOtní zpěvy. Po 2 škodovkách, Opelu Rekord, Vectra a dvou Fordech Scoprio mám dnes auto mých snů – to nejlepší na světě. Je to poslední krásně hranatý model Volva V70 kombi s automatickou převodovkou a pětiválcovým 2,5 litrovým turbodieselem. Narodilo se v roce 2000. Je to mé třetí dítě. Jel jsem si pro něj na Moravu do Luhačovic v den čarodějnic a hned ho tam i pojmenoval. Je to Koblížek. Je totiž široký a placatý tak jako koblížky na babiččině plotně. Až doslouží a tahle auta nebudou k sehnání, nevím, jaké si pořídím. Tohle je totiž nejlepší. Je tak prostorné, že se v něm dá absolvovat dovolená i s přespáním. Myslím, že mé Volvo V70 může vystřídat jen Volvo XC70 cross country. No, uvidíme…
závěr
Snažím se všem pomáhat s Láskou, úctou a pochopením, protože já jsem Ty a všechno co vidím na vás, jsem prošel nebo procházet teprve budu, takže je to i mé. Léta praxe v léčitelském oboru jsem zastánce názoru, že příčinou problémů nás lidí je mylné chápání vesmírných – přírodních zákonitostí, lhaní si do kapsy, přílišné kecání našeho mozku do toho, co uděláme a neustálé odkládání toho, co udělat máme.
zamyšlení
Snažme se sladit s proměnlivým proudem Tao, s řekou Života – jak chcete – dovolit si navibrovat její melodii a nechat se nést. Naučíme se CÍTIT a naše činy budou v souladu s principem stvoření. Budou přispívat rovnováze a harmonii – principu vesmíru. Budeme šťastní – a zdraví!